Celý svět kolem nás bez ustání běží takovou rychlostí, že málokdy dokážeme svůj pohled zafixovat v okamžiku a vidět ho zaostřeně.
Pokud tomuto světu chceme stíhat, prakticky nám nezbývá nic jiného, než do pomyslného, rozjetého vlaku také nasednout a alespoň doufat, že známe cílovou stanici.
Občas se ale stane, že vystoupíme v jiném městě, než jsme očekávali.
A teprve až tam se zastavíme. Rozhlížíme se kolem a nevěříme svým očím.
Co se stalo? Proč jsem tady? Zvolil jsem špatný vlak? Nastoupil jsem do vlaku na špatné koleji, nebo v nesprávný čas?
Vše ale bylo přeci jasně dáno.
Čas, kolej, číslo vlaku… Udělali jste vše přesně jak bylo řečeno. Vlastně jako vždy.
Chodíte do práce, vodíte děti do školky, školy. Vyřizujete poctivě veškerou úřední agendu, nakoupit, najíst se, vyvenčit psa, chováte se tak, aby vaše společenské postavení odpovídalo slušnému člověku.
A pak to přijde- ,,Já si říkal, že mi to nějak nesedí. Něco ve mě mi říkalo, že je něco špatně!”- často se zlobíme sami na sebe, až když přijde situace, která vás konečně zastaví.
Stojíme a civíme co se stalo, jako vyoraná myš! A to je dobře!
Zastavit se, alespoň na chviličku! To je úkolem tohoto okamžiku!
Naše intuice na nás často vyloženě křičí. Vesmír nás staví do situací, které nás mají minimálně zbrzdit. Posílá nám různá znamení, která pro lidstvo kdysi měla hodnotu. Bohužel dnes veškerá upozornění tipu černé kočky přes cestu, již ztratila svůj význam a jsou označována za báchorky. V pořádku, nemyslím si, že tato znamení mají význam pro každého stejný, myslím si ale, že pokud už se nám něco zdá pro nás neobvyklé, nějakým způsobem nás to oslovuje a upoutává svou pozornost, pozastavit bychom se nad tím měli. Toto je totiž komunikace s Universem. Pocity, myšlenky, slova, která nás zaujmou v rádiu, barvy, scénka, které jste svědky na ulici, vlastně cokoliv, cokoliv vás nějakým způsobem zaujme je tu pro vás. Nic není náhoda.
Všichni jsme takto vedeni, bohužel málokdo naslouchá.
Jsme vyloženě okolím tlačeni chovat se dle pravidel, která následujeme ve strachu z trestu za jejich nedodržení.
Uznejte sami…
Když nebudeme s dětmi plnit úkoly, které nám ve škole zadali, budeme mít problém s učitelkou, možná i sociálkou a co když si pak učitel zasedne na naše dítě a najednou bude nosit o stupeň horší známky?
Když nepřijdu dnes do práce, vyhodí mě, nebo mi nezaplatí.
Nemůžu zrušit ten výlet, vždyť už je všechno domluvené.
Musím na úřady podat daňové přiznání. Musím s dětmi k lékaři i se psem k veterináři….
Musíme a měli bychom toho tolik a v nejhorším případě v krátkém čase. Není se pak čemu divit, že vše musí šlapat přesně podle plánu a bez překážek. Zakopnutí se neodpouští!!
A právě v tomto nátlaku přestáváme naslouchat. Řídíme se danými pravidly a naše intuice jde stranou. Musíme jen splnit úkol, jako vojáci! Nějaký náš nepodložitelný a špatně definující se pocit nemá v tomto světě váhu a tak ho přecházíme. Nemá hodnotu, nedá se změřit ani udat v určitých jednotkách – není pro něj tedy v našem reálném světe místo!!
Ale právě toto tiché volání nám udává cestu. Né cestu vhodnou pro společnost, školství, úřady a podobná zaměření, ale cestu pro nás. Je to naše osobní cesta, která nás má vést tudy, kudy si naše duše přála. Tak aby se v co nejkratším čase dostala k svému poznání. Ukazuje nám co je pro nás vhodné – jinými slovy to v čem se cítíme a budeme cítit nejlépe. A chrání nás tak před následky, které přichází, v případě, že svou intuici nenasloucháme. Těmi následky jsou například nemoci, úrazy, nebo nepříjemné situace, které musíme následně řešit. Nepovažujme ale tyto následky za trest. Trestu se od Vesmíru či Boha obávat nemusíme. Bůh netrestá, pouze bez zásahu pozoruje naše svobodná rozhodnutí. Nepleťme si tedy významy těchto slov a nehledejme za následkem trest.
